fbpx

Většinu života jsem si myslela, že tancovat člověk musí umět. Buď má přirozený talent, nebo se to postupně naučí. Taneční kroky a pohyby opakuje do té doby, než to jeho tělo dělá automaticky. A pak to umí předvést tak, že to navenek působí dobře. Je pro mě fascinující vidět dvojici nebo skupinu tanečníků, kteří se hýbou stejně, najednou, a vypadá to, že jim to jde samo. Taky se mi vždy moc líbilo dívat se na uvolněný, přirozený pohyb, obdivujíc tu schopnost naplno se oddat hudbě.

Já jsem v tomto směru bývala zaseknutá. Neřadila jsem sama sebe ani do skupiny „přirozeně talentovaní“, ani „rychle se učící“. Jako dítěti mi nikdy nešlo lehce dostat do hlavy následnost kroků, když jsem se chtěla naučit nějaký taneček. Přesvědčila jsem sama sebe, že to prostě v sobě nemám a tak jsem se vyhýbala každému podnětu tancovat podle choreografie.

Na střední škole mě lákalo přihlásit se do kurzu společenských tanců. Tak jsem to udělala a absolvovala ho, ale zjistila, že není úplně pro mě pohybovat se na základě dané šablony. Kroky jsem se postupně naučila, no tancovat podle pravidel mi přišlo omezující.

Proto jsem si tančení nechala na koncerty a hudební noci, kde jsem se mohla vyskákat na oblíbenou hudbu do propocení oblečení s pohyby, které zrovna samy přicházely. Ale ani to „trsání“ ve společnosti dalších trsajících lidí kolem, byť často s nějakou tou skleničkou v sobě, nebylo plně uvolněné.

Celý problém už od toho dětství tkvěl asi v tom, že jsem se nedokázala uvolnit do spontánnosti. Prostě nechat tělo vnímat hudbu a vypnout u toho ty neustálé kontrolky „někdo se dívá, někdo tě hodnotí“. Přitom hudbu odjakživa miluji, cítím.

Až po přestěhování se do Olomouce se mi díky kamarádce naskytla možnost jít si zatančit „svobodně a vědomě“. A od prvního zážitku nadšeně vítám každou další příležitost. Každým dalším tancem se dostávám blíž ke stavu plné odevzdanosti a přesně toho uvolnění, které se mi tak líbí vidět na jiných.

Zazní krásná melodie, která rezonuje místností a já vím, že jsem doma. Je úžasný pocit zavřít oči, vypnout svět kolem a nasávat hudbu každou buňkou těla. A to tělo už ví, co dělat. Je úplně v pořádku, když se jednou chce nohám jenom přešlapovat a jindy skákat až po strop. V dané chvíli jsem to JÁ přesně taková, jaká jsem – když potřebuji prožít smutek, tak ho prožívám v jemných pohybech. Když potřebuji bouchnout od radosti, tak lítám po místnosti. Když se mi chce ležet, tak ležím… Nikdo nehodnotí, zda se hýbu do rytmu, zda to dělám správně, zda to „umím“. Pokud i hodnotí, pro mě je podstatné to, že se tím už nezabývám. A to je, milí přátelé, SVOBODA.

Když se mi povede odpojit se od okolních podnětů a zahloubit se do sebe, je to ta nejlepší terapie. Myšlenky proudí, někdy otravují, a já je vědomě nechávám plynout. Dostávám se tam, kam se dostat v ten moment chci – tzv. z hlavy do těla. A pak, když se podívám do zrcadla, místo toho obličeje, který často působí vážně skrz nekonečné přemýšlení a analyzování, vidím svítící pohled, úsměv od ucha k uchu a dětskou bezstarostnost.

S každým svobodným tanečním zážitkem přicházím k uvědomění, že v tanci jsem přesně taková, jaká chci být i v životě. Poslouchat v první řadě to, co chce žít moje nitro. Třeba si místo chůze po chodníku s hlavou skloněnou dolů vesele poskakovat, když se mi právě chce.

Život má být o radosti a spontánnosti. Je úžasné moct odhodit ta pouta společenských „norem“ a být sama sebou. A všechno je v pořádku. I ty otravné myšlenky, i ty přicházející smutky či bloky, na které narážím. V tanci se to krásně uvolňuje.

Děkuji Věrce, Raduce, Margitě a taky sobě, že jsem se mohla dát na tuto cestu a na ní pochopit, že tanec má mnohem hlubší aspekty než jenom estetiku a euforické emoce. Doporučuji každému si ty různorodé pocity ve spontánním pohybu zažít. Kam nás to až může zavést? … To se máte možnost dozvědět například na některé z našich akcí. 😊

Sdílejte Tento Příspěvek
Leave a Comment

Nejnovější články
Login