fbpx

Možná si říkáte, jak by tanec mohl být zároveň duchovní cestou. Možná máte duchovnost spojenou s těmi tak moderními obrázky štíhlých siluet, tiše sedících v lotosové pozici vysoko na útesu nad nádhernou mořskou zátokou. Možná vidíte Buddhovu tvář s úsměvem sladším, než ten na tváři Mony Lisy. Možná v duchu rovnáte kamínky v zenové zahradě. Nic než vrcholná zenová forma Feng-Shui a k tomu tiše klapající bambusová vodní korýtka. Satori.

A pak si třeba představíte tanec, jak ho znáte. TANEČNÍ!!! Chlapci s bílými rukavičkami, propocení až na kost, strnulí, nechápající rozdíl mezi jedním a druhým tancem. Dívky, které mají poprvé na sobě něco jiného než tenisky a tričko, snažící se zachovat alespoň trošku noblesy na vysokých podpatcích a ve společenských šatech. Snažící se držet chlapce přebité hormony dostatečně daleko. Nikoliv snad proto, že by samy nebyly hormony zaplavovány stejně intenzivně, jako kluci, ale spíš proto, že nechtějí, aby jejich nožky skončily pošlapány nebo hůř.

Ale možná je vaše zkušenost jiná. Možná jsou vaše asociace velmi odlišné. Například vidíte pár, vznášející se ve víru latinskoamerického ohně, soutěžící z nějaké sobotně-večerní galashow v TV, nebo třeba vašeho strejdu, jak se po deseti panácích a pár pivech neuvěřitelně humorně komíhá na svatbě vaší sestřenice.

Tyto asociace v nás mohou být velice intenzívní. Se slovem tanec se v našem vědomí i podvědomí totiž mohou spojovat i opravdu silné prožitky a emoční otisky. Vždyť je to právě tato tolik opěvovaná činnost, která mnohým z nás přinesla nejeden pořádný trapas a která se do nás zaryla jako něco, co raději neděláme, protože si při tom stejně vždycky připadáme jako kus dřeva. A tak mnozí z nás tančí až v okamžiku, kdy jejich hladina alkoholu v krvi překračuje hranici dvou promile, případně radši nikdy.

Tohle je svět tradičního společenského tance. Jedna jeho sféra (ta více oficiální) je velice sešněrovaná pravidly. Musíte umět kroky, poznat druh hudby a patřičně se na to obléct. Druhá jeho sféra je potom ta všelidová. Tanec ve volném stylu, po pár pivech někde na diskotéce.

Pak následují taneční oblasti více specifické. Jako je třeba jeho umělecká forma – balet, street dance a podobné. Které musíte opravdu hodně moc trénovat, abyste je mohli aspoň trošku rozumně provozovat. A pak tu máme různé formy tance, jež de facto vycházejí z pradávných kmenových tradic. To zahrnuje silně rytmickou hudbu, možná i nějakou tu pilulku či jiný stimulant a davy lidí, transujících ve svém tanci někde na rozhraní světů.

Tohle všechno jsou běžné a relativně oblíbené formy tance.

Ale tak… dobře dobře, pojďme konečně k pointě.

Naše malá COPA se tanci chce taky věnovat. Ale chápe jej spíše jako nástroj. Jako pomůcku na cestě. Jako metodu, jak se dostat do opravdového spontánního plynutí. Jako způsob očisty a probouzení svého emočního, mentálního, energetického i fyzického systému. Docela komplexní vize na tanec, že?

Než abych se vám snažil tu předložit nějakou sofistikovanou teorii to tom, proč a jak to funguje, povím vám raději o své zkušenosti s touto velmi svobodnou formou pohybu..

Před mnoha lety jsem na tom byl tak, že jsem měl za sebou neblahou zkušenost z tanečních, jelikož se mi A) vůbec nelíbila hudba B) nešly mi moc kroky C) nesnášel jsem společenské oblečení D) na první prodloužené mi pár troubů dalo na záchodě kulturního domu nakládačku.

Ale co mi šlo, to byl tanec s nějakým tím alkoholem v krvi. Lépe řečeno jsem měl pocit, že mi to jde. A tak k mým oblíbeným vrcholům posezení s přáteli rozhodně patřilo závěreční taneční skotačení. Takhle to bylo v poho..

Horší ovšem bylo, když jsem se měl někde začít rytmicky hýbat bez zábran rozpuštěných v alkoholu. Čímž nemyslím společenské akce, ale spíše různé koncerty a podobně. Moje tělo jakoby se místo plynulého pohybu podivně lámalo a plácalo. Bylo docela ztuhlé a já moc dobře věděl, že to je proto, že moje mysl šlape na brzdu, zatímco jiná moje část, kterou jsem tak dobře znal z okamžiků odhozených zábran, šlape ve stejném momentu na plyn. Jaký je výsledek takového vnitřního rozporu si každý asi dokáže představit. A tak jsem skončil jako většina. Jemným rytmickým podupáváním a pohupováním, s rukama bezpečně v kapsách. Přiznejme si to otevřeně: hlavně ovšem v bezpečí před zraky a posudky všech kolem mě.

Jenže moje duše to chtěla jinak. A vedla mě. Na kurzy, kde se tančilo. Několikrát denně, před jednotlivými bloky výcviku, jsme se pravidelně dostávali “do těla”. Ten tanec neměl žádnou předepsanou strukturu, žádnou žádanou formu. Základní požadavek byl: ponoř se do sebe a tancuj. Tři písničky, sem-tam čtyři. A pak pár hodin akce úplně jiné.

Na těchto kurzech jsem konečně začal sundávat nohu z brzdy. Asi proto, že to dělali všichni. A já zjistil, že to jede moc příjemně, když člověk nebrzdí. Že to brzdění jen vyvolává zbytečné tření a z plynutí dělá sekanou.

Netrvalo dlouho a byl jsem mezi těmi, kdo brzdili úplně nejméně. Přesto jsem však měl pořád docela silné hranice. To znamená, že jsem sice už moc nebrzdil, ale pořád jsem dost intenzivně řídil. Z venku to vypadalo asi tak, že jsem byl dost divoký a odvázaný. Vnitřně to vypadalo tak, že jsem jel na plné pecky, ale pouze formy, které mi přišly …

Ehm…

Vhodné… Akceptovatelné… Důstojné…

A jak jsem si takhle dovoloval v těch našich malých blocích, kterých za několik let výcviků nakonec bylo opravdu dost, pouštět se do větší a větší spontánnosti, začal jsem více a více narážet na uvědomění svých vlastních hranic. Narážel jsem na hranice, dané předpokladem toho, jak mě asi vidí někdo jiný a co si o mě myslí. Na hranice toho, co je v lidské společnosti považováno za vhodné, důstojné, akceptovatelné. Na vlastní potřebu kontrolovat sebe sama. Řídit…

Řídit hlavou tak, abych neskončil v emoční pasti. Ve studu. V pocitu trapnosti. V pocitu zvrhlosti.V pocitu bláznovství.

Samotné narážení na tyto hranice pro mne bylo vždy velkou školou. Ale školy jsou od toho, abychom je absolvovali a šli dál. A já šel dál. Dovolil jsem si to. Začal jsem pouštět řidítka. Začal jsem pouštět otěže, které ty moje vnitřní koně a celý můj kočár táhly neznámo kam. A v té době to začalo být opravdu zajímavé.

V té době jsem začal v temnotách svého podvědomí ohmatávat skryté tvary. A ty tvary se začaly skrze mne projevovat. V pohybu. V ohybu. Ve stagnaci. V letu. V řevu. V tichém prozpěvování. Začal jsem se propadat pod led zmrzlých dogmat, předsudků a hodnocení svého vnitřního soudce. A pod tím ledem jsem objevoval zapomenutý kus vnitřního světa.

Postupně jsem si dovoloval víc a víc. Začal jsem obdivovat sám sebe, respektive svoje vlastní tělo a energetický systém, které za mou hlavu převzaly řízení. Nikoliv tak, že by hlava zmizela nadobro. Ale tak, že hlava spíše jen dohlížela na bezpečí mé a ostatních, a nakonec s radostí dala požehnání těm dalším složkám (emoční, energetické a fyzické), aby převzaly řízení.

Proč jsem se / je obdivoval? Protože byly neuvěřitelně kreativní. Protože v okamžiku, kdy hlava řekla: “tak jo, tak teď prostě zešílím, protože pustím kontrolu”, se tělo začalo chovat jinak. Začalo plynout jako řeka. Chvíli jako řeka ještě někde vysoko v horách, pádící přes obří kameny a přeje, chvílemi jako klidný tok dole v údolí. Chvílemi stacato, chvílemi flow.

V té době si mě přitáhl svobodný tanec. Tímto vyslovuji své veliké díky neúnavné propagátorce svobodného tance Raduce, která mi pomohla udělat definitivní skok do víru tělesného vyjádření.

Nebudu to už víc natahovat, ačkoliv by se dalo jít hlouběji, nacházet paralely s jinými cestami k probouzení sebe sama z naší davové letargie a dumat nad nejrůznějšími aspekty a směry, které různé školy svobodného či posvátného tance a vlastně celé oblasti léčení pohybem přinášejí.

Není to třeba. To podstatné je jedno. Že totiž uvnitř v nás sídlí síly velmi mocné. Velmi tvořivé. Velmi odvážné a živoucí. A bohužel taky často velmi dobře zamčené, někdy snad už i pohřbené.

Není to nic nového pod sluncem. Není to něco, co by si měl kdokoliv zkoušet patentovat (ano, bohužel, i tohle se v dnešní době děje). Celou lidskou historii jsou provozovány různé spontánní a transovní tance. Tance, jež směřují ke spojení s hlubinou sebe. S místem, v němž se protínají všechny sféry, časy a prostory.

Na závěr už jen dodám, že doufám, že se najde alespoň pár odvážných, se kterými moje řeč zarezonuje a kteří se s námi, nebo kdekoliv jinde a jinak vydají na podobnou cestu.

Tvář světa se hodlá změnit. Cítíme to v kostech. Pojďme ji zkusit měnit tentokrát spíše skrze vlastní nitro.

See you dancing!!!

Sdílejte Tento Příspěvek
Leave a Comment

Nejnovější články
Login